Až za hrob
Srdce mé se souží bolem,
přes to, že je vše tak krásné kolem.
Slunce pomalu zapadá,
a mě ovládne ta nálada,
kdy myšlenky mám kdesi v dáli,
Jeho nepřítomnost mé srdce pálí.
To, že dlouho tu se mnou není,
určitě má teď sladké snění.
Mně patřilo jeho srdce,
slzy z mých očí se řinou trpce.
Chci myslet na něco krásného!
Něco nad slunce jasného!
Má mysl se stáčí k jeho očím,
vidět je, tak do nich ihned skočím.
Chytil mě, jak rybář rybu,
s ním neudělala jsem žádnou chybu.
Kdyby šel tak vrátit čas
a byla bych s ním chvíli zas,
vše co mám, bych za to dala,
aspoň chvíli bych neplakala.
Byl jako med pro včely,
které by radostně bzučely,
při zkoumání jeho sladké chuti,
znovu ochutnávat je to nutí.
Byl jako hlas pro pěvkyni,
v Paříži vystoupit má nyní,
špatně se jí bez něj zpívá,
když on se na ni shora dívá.
Byl jako trny pro růže,
která se teď bránit nemůže,
někdo ji brzy napadne
a ona navždy uvadne.
Jeho oči svítily na každém kroku,
hřály mě myšlenky po jeho boku.
Každou vteřinu, pořád víc ho chtěla,
každičká buňka mého těla.
Milovala jsem ty oči jeho,
prohlížel si mě vždy s něhou.
Milovala jsem jeho vlasy,
a naše, spolu strávené, časy.
Milovala jsem jeho svaly,
pod nimiž dívčí srdce tály.
Milovala jsem jeho úsměv,
ten u každého sklízel úspěch.
Milovala jsem jeho hlas,
chtěla bych ho slyšet zas.
Milovala jsem rysy jeho tváře,
ohromila mě ta krásná záře,
jež vycházela z jeho srdce,
navštívil nás podlý zrádce
a navždy mi Tě vzal.
Vším pro mě byla jeho láska,
bez něj mé srdce stále praská.
Tělo jeho leží v hrobě,
duši jeho si Bůh vzal k sobě.
Jen vzpomínky mi navždy zůstanou,
na to, co bylo mezi ním a mnou.
Jednou zas přijde ta velká chvíle,
kdy za ním půjdu třeba míle.
Přivine mě navždy k sobě
a budeme spolu ležet v hrobě.
A naše duše v zálivu červánků,
budou prozpěvovat letnímu vánku
tu krásnou větu: Miluji Tě.
Lucy Luisa